Běžná konverzace o stylu lyžování podivného spolužáka Barana, občasné prohození hlášky ze Sněženek a Machrů a nekonečné filozofické úvahy způsobené chybějící ideou byly náhle přerušeny. Do klubovny vešel zvláštně vyhlížející chlapec v šedivém svetru s poznámkou o děsných kecech svého strýce a zvratkách na schodech druhého patra. Bylo něco před půl desátou. Ten chlapec byl Filip. Tehdy se hoši zachovali bez rozpaků a ihned Filipovi nabídli místo u stolu.
Věrek ještě nevěděl, jestli je rád, že sedí zrovna on u tohoto člověka s podivnou intonací, přeci jen ho znal sotva pár dní, ale zavírací nožík nechal prozatím složený v kapse. Ten nejmenší z nich, Kristián, vyznamě prohlásil: "Vypadáš, že máš něco na srdci, povídej." Filip nečekal na nějaká další vyzvání a ihned spustil... Lyžaři měli představu o původu znečištění schodů v jejich patře, ale jak se zmýlili... (následuje dlouhý Filipův monolog, ve kterém vysvětluje své záměry ohledně radia, povzdechuje si nad hudebním vkusem vrstevníků, horlivě vyzdvihuje dobu Platonovu a vůbec všechno, co si váží autorit, odkrývá svůj vztah k hudbě jako k přítelkyni, která je mu vždy věrná a on ji, představuje "absurdní humor"..) Snad by tento plamenný projev trval déle, kdyby se neozval Artur s otázkou: "Co je tedy Ta Muzika, jak říkáš, co znamená Old School hudba, když ne Oldies?, o čem to mluvíš?" Filip, který takovou reakci nečekal si byl vědom nutnosti rychlé odpovědi, a proto hbitě opáčil: "To, co já označím za Old School, je Old School." Nikdo neřekl nic.Chvíli bylo ticho. Tohle nikdo nečekal. Nevyplývalo z toho, že všichni ostatní nemají vkus? Kdo je tenhle Ferda Mravenec, co si o sobě vůbec myslí? Očekávali barvitou příhodu o jeho zvratkami potřísněném svetru nebo že aspoň práskne nějakou pikantnost na svého strýce, jejich tělocvikáře. Místo toho jim do očí vprskl tehnle naivní proslov důrazného, ale přece jenom - snílka. Filip si byl vědom, že u těchto mládenců bude těžké vydolovat nějakou aktivitu, ale už věděl, že se neyplácí házet flintu do žita. Vzal strýcovu zrcadlovku, položil ji na várnici a nastavil samospoušť. Možná tento moment považoval za historický. Těžko říct, proč to vlastně udělal.. Byl to poslední večer kurzu a poslední večer, kdy se chlapci v tomto složení měli vidět.
Uplynulo několik let. Filip se přestěhoval do Prahy. Vlivem zvláštní náhody se také všichni opět setkávají na Vysoké škole. Dnes jsou všichni chlapci: Artur, Věrek, Kristián a Filip v jednom radiu a pokoušejí se uskutečnit to, co ve staré klubovně krkonošského penzionu jeden z nich tak zaníceně proklamoval. Tato fotografie budiž věčnou památkou a připomínkou jednoho velkého snu.
Na fotografii: (zleva) Filip, Kristián, Artur, Věrek. (Krkonoše 1999)